Knihy, napsané spolu s dalšími autorkami
Společné psaní
Na začátku jsme byly čtyři.
Já, Jana Jurmanová, Kateřina Vágnerová a Dagmar Lachmanová. Dvě od Brna, třetí od Kladna a čtvrtá od Frýdku Místku. Jedna profesorka na VŠ, jedna ekonomka, jedna perníkářka a jedna manažerka na Montessori škole. Jak jsme se sešly? Postupně. Nejdřív se poznaly Katty (Kateřina Vágnerová) s Darkou (Dagmar Lachmanovou). Nějakou dobu spolu vedly blog Šílené šuple, který byl mezi psavci velmi oblíben. Přes tento blog jsem je poznala já i Jana Jurmanová a naše přátelství začalo sílit. Sedly jsme si jak autorsky, tak lidsky, začaly se setkávat a vše vyvrcholilo tím, že jsme se rozhodly jet spolu na dovolenou. Jen my, ženy. Chtěly jsme mít aspoň týden jen samy pro sebe. Psát, jak je nám libo, do noci sedět nad texty a navzájem si je předčítat.
Ten týden byl fantastický. Tak skvělý, že jsme ho za rok zopakovaly zas. A znovu. A jezdíme tak každý rok a pokud to půjde, jezdit budeme dál.
STATEK JE RODU ŽENSKÉHO
Čtyři ženy, čtyři osudy. V jeden okamžik se jejich cesty potkají,
protnou a propletou. Zůstanou samy, bez mužů, které – jak si bláhově
myslí – nechaly daleko za sebou. A pak tu máme psa. Kolii jménem Punti
Cana, slyšící na jméno Punťa. A taky kozu. A kocoura. A horké léto,
které voní meruňkovým koláčem, posečenou loukou, borovým lesem, vodou, žabincem a borůvkovým vínem.
Prostě idylka, jen sem tam nějaká ta letní bouřka.
Mimochodem – jak myslíte, že to zvládají opuštění muži?
Tak praví anotace.
Co praví autorky? To vám mohu prozradit, neboť jsem si schovala text, který jsme v roce 2021 psaly do Kladenských listů - reklama prostě musí být! Takže tady malé nahlédnutí do jejich myslí.
"Tohle si napíšu já!"
"Ne, to jsem chtěla já!"
"Ale tohle je moje postava!"
"Jak, TVOJE postava?"
"Psa si píšu já!"
"A Karlíček je můj!"
Prostě jsme se – jako vždy – lehce a s klidem dohodly na tom, kdo bude kterou kapitolu psát. Pak jsme se rozešly po všech koutech našeho letního bytu, a když jsme se večer opět setkaly, knížka rázem poposkočila o čtyři kapitoly.
Samozřejmě to nebylo tak jednoduché – musely jsme vždy sladit detaily a také přizpůsobit konce a začátky kapitol, aby na sebe dobře navazovaly. Když jsme odjížděly domů, měly jsme cca půlku knihy a jasnou představu o tom, co bude následovat dál.
Středeční skype hovory, na kterých jsme si přečetly a upravily to, co každá z nás napsala v minulém týdnu, končily rozdělením úkolů na další týden. Pak, jednoho krásného dne, jsme dospěly k poslední, závěrečné kapitole – tu jsme opět psaly všechny společně, přes skype. A kniha byla na světě.
Jako pravá dáma se ještě přičísla, upravila, zbavila balastu, zálibně se obhlédla a vyrazila dobýt svět.
A světe div se, ono to vyšlo! Nakladatelství knihu už po týdnu přijalo a nám překvapením spadly brady. Poprvé se v nás zatetelila jiskřička naděje, že příběh opravdu vyjde. Trvalo ale ještě několik měsíců, než se události pohnuly dále. Prvně dorazily korektury, pak smlouva, návrhy obálek, a nakonec termín vydání: 1. června 2021.
Co si o tom všem myslíme každá za sebe?
Katka:
Vlastně se tomu sama divím, ale kniha vznikla překvapivě snadno. Asi nejdůležitější bylo, že každá z nás musela potlačit své ego a podřídit se celku. Všechny jsme měly věci, na kterých nám záleželo, a to byl okamžik, kdy se ostatní podřídily. Třeba Punti měl být původně afgánský chrt (pořád ho tak napůl vidím). Jenže Dagmar, jediná pejskařka mezi námi, v určitém okamžiku prohlásila, že Punti prostě musí být kolie, protože chrt by se nám na to, co prováděl Punti, vykašlal. My ostatní sklaply a z afghánského chrta je nakonec dlouhosrstá trikolorní kolie (na tomto přesném popisu Dagmar trvá). Ostatně její border kolie Indy nám celou dobu funěla do klávesnic a byla živou předlohou.
Mně zas záleží na faktických údajích. Přestože nikde nepíšeme, v kterých místech se kniha odehrává (měly jsme jen obecnou představu České Kanady), já to věděla přesně. Na google mapách jsem našla ten správný statek. A trvala jsem na úpravě všech časových a vzdálenostních údajů (odkud, kam, za jak dlouho), které se v knize vyskytly. Ostatním to bylo fuk, protože prý přece nepíšeme, kde skutečně statek je, ale když viděly mou urputnost, rezignovaly.
Někdy docházelo i k legračním situacím. Radka pořád říkala: "Hlavně z toho nesmíme udělat červenou knihovnu!" – a pak psala ty nejromantičtější scény, které jsme jí my tři k její lítosti drsně vyškrtaly. Nebo se Jana svěřila, jak se její synové, kteří nás průběžně četli, divili, že netušili, jaké to bude porno. Znejistěla jsem a pročetla si znovu onu inkriminovanou scénu. Jsou to asi čtyři odstavce a nedojde víc než na polibky, ale stejně. Spoluautorky nakonec prohlásily, že děti nejsou naše cílovka a že to opravdu není moc. Takže scéna zůstala, jak byla.
Jana:
Práci na knížce jsem si neskutečně užila. Byla to pro mne úplně nová zkušenost a začalo (i dopadlo) to opravdu skvěle. S děvčaty se mi dobře psalo, ale ke své hrůze jsem brzo zjistila, že do příběhu začínají mluvit i samy postavy. Nejvíc mi asi dala zabrat Alex. Její lpění na technických detailech dokáže dohnat k šílenství. Mě by přece v životě nenapadlo vložit plyšáka borderky Indy do košíčku podprsenky, abych si naživo vyzkoušela, jak funguje husitský vrhací prak!
Alexin manžel Antonín rozhořčeně odmítl hrát roli nesnesitelného knihomola (která mu byla od začátku přiřknuta), a také se odmítl se svou ženou kultivovaně (nebo i nekultivovaně) rozejít (jak bylo také vždycky v plánu). Prostě si ti dva dělali, co chtěli! A nejen ti dva, jak mi potvrdily ostatní spoluautorky! Kniha si začala žít vlastním životem a mně – i díky radě a pomoci těch zkušenějších – došlo, že tak je to správné a tak to má být.
Radka:
Celou dobu, co kniha vznikala, a já sledovala, jak se vyvíjí charaktery postav, jsem po očku pokukovala, zda – a jak moc – se nám jednotlivé postavy podobají. Kolik je ve mně z Darji? Nebo jsem spíš Maruška? Vědátorka Alex nejsem ani náhodou (tam vidím podobu naprosto jasnou, ale my nesmíme ani naznačovat!). Nakonec jsem usoudila, že ano. Že každá z nás má v sobě něco z podnikavé Darji, potrhlé Bibi, starostlivé Marušky i praktické Alex – z některé víc, z některé míň. Ono by to ani jinak nešlo, protože v té knížce se odráží naše myšlení, postoje i životní zkušenosti. Bez toho by postavy nebyly živé a plastické.
Co mě ale opravdu fascinovalo, bylo to, jak jsme se shodly. Celý život pracuji v ženských kolektivech a dobře vím, co více žen pohromadě dokáže. A tady to šlo jako po másle. Nelíbí se vám tenhle kus? Opravdu? No, tak já ho předělám. Fakt si myslíš, že by Maruška řekla tohle? Já se obávám, že neřekla. Nechceš to přepsat ty? Díky.
Prostě jsme si vycházely vstříc. Ani vzájemné přepisování a dopisování kapitol nás nerozzlobilo, nerozhodilo a nerozhádalo. Šlo nám totiž o společnou věc, takže vyšší bere, tečka, hotovo.
Bylo to prostě super psaní a já si to užila stejně, jako ostatní.
Dagmar:
A co na psaní společné knížky bavilo mě? Vážně úplně všechno. Ale nejvíc to, jak jsme se naladily na stejnou vlnu. Co tím myslím? Z pohledu čtenářů (ano, pár kamarádek i našich mužů jsme požádaly o názory a připomínky, takže už příběh znají) prý nejde vůbec poznat, že se v psaní střídaly čtyři osoby. To je přece úžasné.
Samozřejmě jsme ty jednotlivé kousky musely vždycky nakonec provázat a sladit detaily. Ale dělo se to i průběžně:
"No teda, víte, co mi právě Bibi provedla?" (Následoval barvitý popis prohřešku dané postavy.)
"Ale to je dobré! Tak já v předchozí kapitole upravím její repliku v dialogu, aby to ladilo."
"Já už to ale v tom, co právě píšu, vymyslela jinak… I když… vždyť je to vlastně v pořádku. Stačí, když změním jednu drobnost."
"Super! Na tohle navážu! Parádně se mi to hodí k tomu, co napadlo mě."
Časem to souznění začalo fungovat i tak nějak samovolně, téměř bez domluvy. Často jsme při "sešívání" našich textů s údivem zjistily, že některý nápad snad musel "poletoval vzduchem" a my ho jen každá svým způsobem použila. Takže kapitoly pak navazovaly tak splavně, že bylo většinou zapotřebí dořešit jen pár maličkostí.
Závěrem:
Dostaly jsme několik dotazů – třeba, jestli bude pokračování.
Řekněme to takhle – další společná dovolená (doufejme) bude. Zda z ní vznikne polotovar nové knížky, to je ve hvězdách, ale v každém případě na brány DMD nyní buší jedna postarší energická dáma, která ve "Statku" napřed jen několikrát prošla kolem plotu, aby se posléze stala tchýní jedné z hrdinek. A literární sláva jí natolik stoupla do hlavy, že se rozhodla, že další díl bude její. Co s tím uděláme my, jako autorky, je jí vcelku jedno – ona je rozhodnutá setrvat až do závěrečné tečky.
Další dotaz zněl, co prý budeme dělat s těmi miliony, co na knížce vyrejžujeme.
Tak na to se zeptejte naší zmocněnkyně přes smlouvy, finance a jiné prebendy. Proslýchá se, že budeme mít cílové dotace za napsané kapitoly. Také prý si počká, co s knihou vyvede neviditelná ruka trhu. Dostaly jsme školení o cenové elasticitě a také o přerozdělování, obchodní přirážce, ceně obvyklé (ba i neobvyklé), bazickém bodu a bulharském koeficientu. Kromě zmocněnkyně nikdo netuší, co to znamená. My doufáme, že dostaneme za každou dopsanou kapitolu aspoň malou tabulku čokolády (nicméně podle posledních zpráv z kuloárů zastává zmocněnkyně názor, že tabulka = čtvereček).
Prostě prý máme psát jak mourovaté, jinak si na nás vyzkouší své hardskill komunikační dovednosti.
Jak to tak vypadá, naše příští kniha bude skropena potem a slzami. →
Kniha vyšla v nakladatelství Fortuna Libri v roce 2021. →
Úryvek z kapitoly Koza, jaké to požehnání
V neděli seděla Bibi na terase, cosi datlila do mobilu a řehtala se na celé kolo.
"Co píšeš?" zeptala se Alex.
"Kozí deníček. Poslouchej:
Pondělí – dotlačili jsme kozu domů. Pak se ukázalo, že umí nejen chodit, ale i běhat.
Úterý – Maruška tvrdí, že ty muškáty stejně neladily s barvou omítky.
Středa – den klidu. Koza slezla ze střechy dřevníku až večer.
Čtvrtek – koza zjistila, že se z dřevníku dá přeskočit na plechovou střechu kůlny. Maruška utíká uklízet prádlo, že hřmí.
Pátek – Maruška už nemusí prádlo uklízet, musí ho znovu přeprat.
Sobota – Alex se shání po praseti. Teda po praseti, co jí okousalo přípravy do školy. Navrhuje přejmenovat Lidušku na Kalamity Jane.
Neděle – zatím nic, ale já si počkám."
"Pojďte radši čekat do kuchyně!" ozvala se za nimi Darja. "Zmrzka pro tu, která nejpřesněji uhádne, co bude dnes k obědu!"
Bibi začichala: "Bramboračka, vepřo, knedlo, zelo! Vepřové na česneku se už peče a slyšíte? Maruška krouhá zelí."
Z kuchyně se ozývalo pravidelné křupání.
"Jak, krouhá zelí?" promluvila za jejich zády Maruška se svazkem čerstvě natrhané petrželky v ruce. "Já už mám nakrouháno, osoleno a čekám, až zkřehne!"
"Co ty tady?" podivila se Darja. "Ty přece v kuchyni krouháš to zeli?"
"Říkám, že je nakrouhané," zopakovala Maruška.
"Tak ho asi někdo překrouhává," nedala se Bibi.
"Proč? " naštvala se trochu Maruška. "Je dost najemno!"
"Že by zloděj?"
"Jo, zloděj si k nám přinese vlastní hlávku a bude ji tady krouhat!" uťala diskuzi Alex. "Jdem to očíhnout."
Velmi opatrně otevřely dveře do kuchyně. Na stole stála koza Liduška a dokřoupávala poslední zbyteček zelí.
"Vepřové bude s bramborem a knedlíky s borůvkama," pokusila se situaci zachránit Maruška
."Nebude!" zařvala Darja. "Ale kolem zahrady bude do tří dnů plot! Jinak bude koza s brusinkama!"
Opět něco málo z ohlasů:
Josh: Rovnou říkám, že české současné prostředí nesleduji ve filmu, natož v
knihách. TOHLE ALE BYLA SKVĚLÁ JÍZDA a je neuvěřitelné, že ji sepsaly
hned 4 ženy společně. Možné, protože i 4 ženské postavy do sebe
"zapadly" jako puclíky. A muži nakonec také nebyli marní :o)) Životní
postřehy z charakteru žen a mužů, generační pohled, příjemný humor a
také nějaká zvířátka, která jsou součástí našich životů byli v takovém
souladu, že po poslední straně budete listovat, jestli je fakt
poslední…. Doporučení 300% a kéž by autorky už psaly další knihu!
GaleW: Tuto knížku jsem si s sebou vzala na dovolenou a nemohla jsem zvolit lépe, léto v jižních Čechách ve společnosti čtyř sympaťaček, vřele doporučuji. Já měla nejraději praktickou a vysoce inteligentní Alex, ale všechny "holky" byly moc fajn a samozřejmě je k plusu, že se jedná o domácí tvorbu.
Bookcase: To je ta správná knížka na pohodu. Humor, vtipné scénky, hodně dialogů, děj příjemně odsýpá. Pohádka o vztazích se šťastným koncem.
Florindela: Než jsem se začetla, bylo mi záhadou, proč má jedna kniha čtyři
autorky..? Že by byla povídková? Není. Je to příběh jednoho léta, čtyř
žen a jejich navzájem propletených životů. Moc fajn příběh, dobře se
čte.
Knižní střípky: Byla jsem opravdu hodně zvědavá na knihu, kterou psaly rovnou 4 autorky a musím říci, že jsem maximálně spokojená. To bylo tak nádherné odpočinkové letní čtení, mně bylo tak líto, že už je konec, klidně bych četla ještě dál a moc bych si přála pokračování tohoto příběhu. Atmosféra léta uprostřed mých milovaných jihočeských luhů a hájů, nádherný statek u rybníka, spousta dobrého jídla servírovaného Maruškou, večery u vína na terase za zvuku žab z nedalekého rybníka, to byl balzám na duši. Každá z žen byla úplně jiná a vnesla do příběhu svůj originální prvek. Tím, že byly naše hlavní hrdinky různého věku, tak se zde vyskytlo spoustu témat. Mohli jsme nahlédnout do dvou dlouhodobých manželství a zároveň sledovat dvě mladé ženy s jejich partnery. Všechny čtyři vztahy měly svá úskalí, radosti a trápení. Já se s děvčaty bavila, smála, ale občas i smutnila, ale to jenom málo, protože celou knihou se nesla i v těch těžších situacích lehká humorná linka a nadhled, který jsem ocenila. A je mi po těchto čtyřech báječných ženských už teď smutno.
STATEK V OHROŽENÍ
A co se v ní řeší?
Možná je znáte z knížky "Statek je rodu ženského". Koho? Přece Alex, Bibi, Darju a Marušku. Rádi byste aspoň trošku nakoukli do budoucnosti, jak že to s nimi bylo dál?
Tak to vaši zvědavost určitě ukojíme. Posuneme se v čase o nějakých pět let. Naše hrdinky zde však budou už jen v rolích vedlejších. Ale nebojte, občas se přece jen objeví.
Že jste naopak naši první knihu nečetli? A máte obavy, že nebudete v obraze? Nebojte se. V hlavní roli totiž bude zbrusu nová postava. Tedy… vlastně čtyři nové postavy.
Anna Kovandová, statkářka tělem i duší, maminka Vaška Kovandy a Maruščina tchýně, a její tři kamarádky. Kadeřnice Marta, která ví o všem, co se ve vesnici šustne, knihovnice Karolína, nadšená propagátorka kvalitní literatury, a v neposlední řadě čerstvá důchodkyně Jindřiška, bývalá učitelka tělocviku.
Tenhle babinec, co se léta pravidelně schází na drby u kafe, domácích bábovek a jiných dobrot, se s nečekanou vervou pustí do detektivního pátrání, aby vyřešil jednu místní záhadu.
Začne to obyčejným vandalismem, ale… bude hůř.
Anotace nás opět uvedla do děje druhé knížky série z jihočeského statku. Ano, uvedly jsme na scénu další postavy. A ty ožily a začaly jednat podle svého. Opomíjený svět žen po pade- až šedesátce. Doba, když žena už není mladá, ale ještě pořád je aktivní a zajímá se o svět, jakkoliv se svět už pomalu začíná přestávat zajimat o ni.
Naše čtyři dámy žijí naplno. Mají své koníčky, starosti ale i radosti. A takové pátráníčko po nepravostech v obci, to je přesně to, co jim padne do noty.
Zločin je totiž nutno potírat už v zárodku, to dámy moc dobře vědí.
Úryvek z kapitoly Mata Hari na půl úvazku
Jindřiška po boku obecní tajemnice Lenky Novotné pomalu procházela obecním úřadem. Mapovala terén, jak jí na posledním babinci uložila Karolína.
Seděly tehdy u Anny a probíraly, jak by na to pátrání Jindřiška měla jít.
"Nejdříve si všechno projdi," nařídila jí. "Správný detektiv prošmejdí každou skulinku. Jako uklízečka to beztak musíš udělat, aby tě za čas nevyhodili, žes neuklidila komoru za skladem nebo tak něco."
"Ona je tam nějaká komora za skladem?" podivila se Marta. "Hele, to by mohl bejt nějakej šmajchlkabinet, že jo? To maj na každým úřadě, řekla bych!"
"Ale já neříkala, že tam ta komora na sto procent je," zvedla Karolína oči ke stropu.
"Tak proč ji mám uklízet?" zarazilo nově nastolenou Matu Hari.
"To je jen příklad! Snažím se ti poradit, jak na věc!" zakvílela Karolína. To je materiál, tohleto! "Prostě tam musíš propátrat každý kout!"
"A co když mě někam nepustí?"
"Tak to bude znamenat, že jsi na něco narazila. Že je tam cosi shnilého jak ve státě dánském a musíš se tomu věnovat!" zvedla samozvaná školitelka významně prst.
"Já teda doufám, že mladá Drápalová koše vynášela průběžně," řekla po chvíli přemýšlení nejistě Jindřiška. "Hrabat se v nějakých shnilých svačinách bych nechtěla. To přece musela vynýst, že jo? Nebo si ti lidi odpadky vyhodili sami, no ne, holky? Přece si je nenechají smrdět pod stolem…" hledala podporu u Anny a Marty.
Karolína znechuceně položila chlebíček, který si zrovna nabrala na talířek. "S vámi je řeč jak rozprávka. Nejde přece o páchnoucí koše. To byl jen takový příměr, víš? Podívej, vždyť je to jednoduché. Nejprve si musíš zmapovat terén, je ti to jasné? Projít patra, zjistit, kde kdo sedí a tak."
"Proč by měla mapovat celý obecní úřad?" zeptala se Anna, kterou špionské slídění rozhodně neplnilo valným nadšením. "Stačí snad, aby koukla na ty dva policajty, ne?"
"Nikdy nevíš!" pokárala ji Karolína. "Vrahem může být i to nejnevinnější dítko! Nebylo by to poprvé!"
"My tu ale nemáme žádnýho vraha," poznamenala poměrně trefně Marta.
"Zatím ne," pozdvihla varovně prst Karolína. "Ale co není, může být!"
"Nech toho," zatvářila se znechuceně Anna. "Tady není žádný Bronx. Neblbni Jindřišce hlavu, prosím tě."
"Tedy vy jste tak strašně přízemní," povzdychla si Karolína. Cítila se jako slečna Marplová a své kamarádce upřímně záviděla, že má možnost pátrat po skutečných stopách a pachatelích. Na rozdíl od ní Jindřiška podobně blaženým stavem neoplývala. Karolína by se asi podivila, kdyby mohla zachytit proud jejích myšlenek, ve kterých si pro svůj nápad prozradit kamarádkám, že jde uklízet na obec, už delší dobu spílala. Před pár dny si myslela, jaká to není super myšlenka, ale jak se její nástup do práce blížil, statečnost ji pomalu opouštěla. Dělat špióna! Ona, která se rozklepe, jen když v televizi zaslechne znělku kriminálního seriálu, si má hrát na vyzvědačku! Kam dala rozum?!
"Dobře," povzdechla si. "Tak já vám teda ten terén zmapuju. Snad mě u toho nikdo neuvidí."
A ohlasy?
Josh: Návrat po roce k těmto 4 autorkám... a opět SKVĚLÁ JÍZDA...a opět se divím, jak mohou 4 ženy spolu něco napsat...a opět hlavní 4 ženské postavy (nové) do sebe "zapadly" jako puclíky. Fajn charaktery, tedy až na výjimku Karolínu, která mi fakt do oka nepadla:-) Příjemný humor, životy 3 generací, aktuální. OPĚT doporučení 300% a tentokrát dotaz - co autorky chystají do příští knihy?
NannyOgg24: Pěkné pokračování, kvalita jako první díl. Nové postavy, ale stejně zajímavé, takové ze života.
Nic bohužel netrvá věčně...
Onemocnění naší kamarádky Katty Vágnerové nás těžce zasáhlo. Svou nemoc zjistila poté, co jsme dopsaly první knížku Statek je rodu ženského. Později jsme se doslechly, že už o dovolené, kdy jsme knížku začínaly psát, tušila, že není zcela v pořádku, ale, jak pro ni bylo příznačné, nechtěla nás zatěžovat svými problémy a nic nám neřekla. Svěřila se nám až ve chvíli, kdy zhoubné onemocnění bylo potvrzeno. Bojovala statečně dva roky, jenže bohužel zrovna tato forma choroby je stále velmi těžce léčitelná a procento přežití velmi malé. Katty s námi ještě dokončila druhý díl, Statek v ohrožení, ale to už vrcholil poslední nápor onemocnění a v květnu 2022 pak nemoc zvítězila.Rozloučily
jsme se s ní 6.5.2022 na hřbitově v Kladně a bylo to bolestné loučení.
Přesto, pokud to lze o pohřbu vůbec říct, ten její byl velmi krásný a ta
spousta lidí, co se s Katty přišla rozloučit, mluvila v mnohém o tom,
jaká byla a jak žila.
Dlouho
jsme pak váhaly, zda a vůbec budeme schopny pokračovat v psaní, ale
věděly jsme, že Katty by si to přála. A kdyby jen přála, ona nás v
podstatě zaúkolovala, abychom psaly dál. Měla totiž rozepsanou jednu
knížku a když už věděla, že ji sama nebude schopna dokončit, pověřila
tím úkolem nás. A tak jsme se časem vzchopily a rozhodly se, že budeme
ve společném psaní pokračovat, byť už jen ve třech.
Ostatně, stejně máme pocit, jako by Katty byla při psaní stále s námi...
Díky za všechno, Katty. Jsem moc ráda, že jsem tě poznala a měla tu čest s tebou být a psát knížky.
Potrhlá dovolená
V této knize si od jihočeských rybníků oddechneme, ale ne už tak od Karolíny, Marty, Jindřišky a Anny. Dámy se totiž rozhodnou vytáhnout paty nejen z původné jihočeské vísky, ale z Čech vůbec. Vyrazí na velkou dámskou jízdu a budiž jim ke cti, že jak naplánovaly, tak udělaly. Tedy... téměř.
Anotace praví: Karolína je nešťastná. Tři týdny dovolené, naplánované do posledního
detailu, jsou v ohrožení. Její muž je odvolán na služební cestu, a ona
bude zase sedět doma. Naštěstí má dobré kamarádky, a ty ji ve štychu
nenechají. Velká jízda na sever může začít! O zážitky a překvapení
nebude nouze, navíc se dámy dozví i něco o sobě. A nejen dámy...
A abych pravdu řekla (a myslím, že nejen za sebe), docela mě udivilo, kolik místa si v textu který měl patřit jen a jen ženám na cestách, urval Antonín. Ano, ten naprosto nepraktický genealog samouk, Alexin manžel a vůbec, ale vůbec ne cestovní typ. A kdeže se tam vzal Antonín? No, to už si budete muset přečíst sami.
Úryvek z kapitoly Není zámek jako zámek
"Neměla bys Karolíně nabídnout stopečku té tvé slivovice?" strčila Anna do Marty. "Podívej, jak je zelená. Vždyť se nám tu ještě složí."
"Teď? V devět ráno?"
"Je krizová situace?" vložila se do hovoru Jindřiška. "Je. Sem s ní! Mně je z toho šoku taky nějak slabo," mrkla na Annu. "Dáš si s náma? Navíc po slivovici se líp domluvíme. Já kdysi měla jednání s Holanďany. Za střízliva jsme si moc nerozuměli, ale když jsme si pak večer dali pár panáků, šprechtili jsme jedna báseň!"
"Darju nemůžeme nalít!" zasténala Anna. "Musí nás odvézt do Göteborgu!"
"Ale Karolína si dát může," rozhodla Marta. "A my s ní budeme solidární!" Zašla do kuchyně a donesla čtyři odlivky.
"Karolíno! Šup to tam! Ať ti odlehne! Vždyť se skoro nic nestalo! Koneckonců, na ty šperky se můžem kouknout třeba na internetu, ne?"
"Holky," napadlo Jindřišku, "co kdybych slanila z toho balkónu dolů?"
"Ehm… a proč?" vytřeštila na ni Anna oči. "Co z toho, že ty budeš dole? Nebo to myslíš tak, že polezem všechny? I s kuframa? Z pátého patra?"
"Ty máš lano?" zajímalo Martu.
"Myslela jsem na prostěradla…" zaváhala Jindřiška.
"Ty froté? Napínací? To je tak na houpačku, hele!"
"No nic," mávla rukou Jindřiška. "Dolej!"
"Tak já se tady snažím jako blázen, a vy si tu chlastáte!" Darja nevěřícně zírala na své rozjařené kamarádky. "Jestli to teda ještě někoho zajímá, tak jsem se sice dovolala, ale až na potřetí. První dva mi asi nerozuměli, nebo co, prostě jsme se nedomluvili. Až s tím třetím…"
"Do třetice všeho dobrého!" zvolala Marta a nalila další panáky. "Dobře děláš, děvče!"
Anna zavrtěla hlavou. "Marto, Darja nemyslela, abys nám nalila dalšího panáka! Takže ten zámečník přijde?"
"Nepřijde," klesla Darja smutně na gauč vedle ní. "Prý bez majitele nebo policie žádný zámek odvrtávat nebude."
"Tak jsme v pytli," prohlásila Jindřiška a kopla do sebe další odlivku. "Jedině zavolat hasiče a naskákat jim do plachty. I s kuframa. A pak pách... pláchnout."
Darja se na ně podívala. "Vy jste teda dobrý. Takhle se zbořit během půl hodiny. To by fakt nestihl ani Superman."
"Puč mi noťas," zavelela Karolína. "Já nutně potřebuju vidět nějakej zámek!"
"O jednom bych věděla," špitla Marta. "Jen je trochu to… zalomenej."
"Ten sem nemyslela! Zámek jako zámek, nebo ty… královský špeky."
"Špeků máš kolem sebe plno, stačí se rozhlédnout," rozesmála se Marta. "Můžu ti jich nabídnout libovolné množství! I nějaký ráda přenechám, kdyby byl zájem!"
Karolína mávla rukou a přešla k Darje. "Fakt, ukaž noťas. Já vám předvedu perfektní viru- virá- vir-tu-rál-ní prohlídku Kadaně. Eh. Kodaně. To mám zmáklý, jak sem psala ten iti-tento."
Darja, která se mezitím konečně dovolala majiteli bytu, ji odehnala mávnutím ruky. Přikryla si telefon a sykla: "Teď ne!"
"Teď jo!" zařvala Karolína. Darja zavrtěla hlavou, přešla pár kroků a zavřela za sebou dveře do předsíně.
"Vona… viděly ste to? Vona nám utekla!"
"Vona asi už nechce vidět žádný památky!"
"Já taky nechci vidět žádný památky! Mně stačí panáky! Kde je ta flaška? Konečně dovolená podle mýho gusta!"
"Ale památky jsou príma!"
"Já mám hlad!"
"Jindřiško! Sme snídaly!"
"Dávno! Před slivovicí! A ta tráví!"
"Děvčata," vstala Anna a zapotácela se. "Je zle! V ledničce nic nejni, ráno sme dojedly všechny zbytky! Chtěly sme se stavit na oběd někam. Než pojedem. A pak nakoupit. Nebo jet. Nebo naopak. Ale jídlo prostě není!"
Jindřiška zbledla. "Jak, není?"
"Majitel přijede asi za tři hodiny," vrátila se do pokoje Darja. "Přijde rovnou i se zámečníkem."
"Tři hodiny?"
"Ano. Je na chatě. Má ji na ostrově Hasslö."
"Haslé zhaslé. A my jsme v hajzlö," zaveršovala si Marta. Annu to rozesmálo. Z náhlého popudu si přitáhla mobil.
"Proč v hajzlu?" podivila se Darja.
"Protože nemáme žádné jídlo!" zaštkala Jindřiška.
"Tři hodiny snad vydržíš, ne?"
"To nevím!"
"Tak zkus třeba usnout! Kdo spí, jako by jedl!"
"To je ale blbý přísloví!"
"Ale pravdivý!" zívla Marta. "Já bych si schrupla. Když už tu máme trčet, ať se aspoň vyspím."
"Tak to prrr," zarazila ji Karolína. "Žádný tentononc, spaní! Virurální Kadaň! Ty mi puč ten noťas! A ty koukej nalít!"
A co na to čtenáři?
Albahu: Volné pokračování předešlých úspěšných titulů od tří českých autorek.
Tentokrát se vydáme s kamarádkami z minulých dílů na velkou dámskou
jízdu.A to nejen po krásách v Česku ,ale procestujeme s nimi celý sever
Evropy o zážitky a dobrodružství není nouze- děvčata si to skvěle užili
i když je čekalo nemilé překvapení.A tak si již plánují, kam vyrazí
příště. Výborné odpočinkové čtení i jako inspirace na dovolenou.
Knižní střípky: Věděla jsem, že to bude dobré, ale ani ve snu jsem netušila, že největší borec této knihy bude Antonín. Tento pán, manžel profesorky Alex, je archivář a genealog. A nutno říci, že tělem i duší. Žije si ve svém světě a ať přijde, kam přijde, okamžitě začne se svým výkladem na jakékoliv téma. Odtržený od praktického světa, stále hluboce ponořený do historie, je pro mě postavou, kterou já prostě miluju. Mít ho doma, asi ho vezmu něčím těžkým po hlavě, ale číst si o něm byla učiněná radost. Jsem neskutečně ráda, že v tomto díle dostal velký prostor, kapitoly, kde byl on, jsem naprosto totálně žrala a válela se u nich smíchy. Mám moc ráda humor autorek, ty jejich knihy mi sedí a nebylo to jinak ani tentokrát, naštěstí, je zapotřebí mít nějaké jistoty .
HALDA
Knížka se opravdu jmenuje Halda a anotace je takováto:
Píše se rok 1955. Vládne tuhý socialismus – každý, kdo nejde s davem, má se soudruhy problémy. V nejednom případě končí i ve vězení.
V Ostravě Kunčicích vyrůstá
Nová huť Klementa Gottwalda. Obrovská továrna má železem zásobovat celou
republiku, a k tomu potřebuje spousty dělníků. Do Ostravy se proto stahují
tisíce všelijakých lidí kdoví odkud. Po setmění není radno vycházet a potulovat
se kolem hospod už teprve ne.
Partě dětí, které žijí ve stínu ostravské haldy, jsou dospělácké problémy
šumafuk. Daleko více je zajímají začínající prázdniny a dobrodružství, která si
chtějí užít. Během jednoho z nich však narazí na problém přímo kolosální,
takový, který se bude týkat úplně všech – těch malých i těch velkých…
Já si dovolím anotaci doplnit:
Parta dětí - hlavní hrdinka Andula, z jejíhož pohledu je celá kniha psaná, její kamarádka Libuška a tři kluci - Jožka, Ruda a Aleš, prožívají krásné prázdniny. Mají spoustu plánů. V budoucnosti se určitě vydají na Kilimanžáro a tak trénují výstup na místní haldě, kam se klopí odpad ze železáren. Učí se morseovku, chodí plavat do blízké řeky a také si hrají na četníky a zloděje. A právě při jedné takové hře se stane něco, co jim ovlivní celý zbytek prázdnin...
A co chystáme dál?
V současné době je to dětská knížka. Ano, čtete správně. Dobrodružná dětská kniha s detektivní zápletkou. Jak jsme k ní přišly?
Kniha je vlastně Kattyina. Vymyslela ji, rozepsala... a nedokončila. Když už věděla, že příběh nestihne dopsat, poprosila nás, zda bychom to neudělaly za ni. Znaly jsme se natolik dobře, aby si byla jistá, že se budeme co nejvíc snažit, abychom knížku napsaly tak, jak by ji dokončila ona.
Ne,
nešlo to hned. Musely jsme si dát rok pauzu. Kdykoli jsme to předtím
zkusily, návrat do textu nám vždy vyvolal tak mocné vzpomínky, že jsme
nebyly schopné na příběhu, z kterého jsme tak silně cítily Katty,
pracovat. Šlo to až ve chvíly, kdy se ty nejbolavější místa aspoň trochu
otupila.
Knihu
jsme tedy dopsaly a předaly k betaci nejen dospělým čtenářům, ale
tentokrát jsme ve svých rodinách posháněly i děti, odpovídající věku
předpokládaných čtenářů - plus mínus deset let a poprosily je, zda by se
na knihu mohli podívat.
Děti si knížku přečetly a příběh je zaujal. To bylo dobře. Současně ale měly spoustu dotazů - kniha se odehrává v roce 1955 a ta doba už je natolik vzdálená nynějšímu světu, že některé výrazy a také některé chování lidí byla mladým čtenářům nejasná. Doplnily jsme proto knihu krátkým slovníčkem, který vysvětluje to nejnutnější - pro širší souvislosti se budou muset děti poohlédnout jinde.
Katty si přála, abychom s knihou nejdříve oslovily nakladatelství Host. Po dopsání jsme tak učinily a nyní jsme ve fázi očekávání, jaká nám přijde odpověď. Pevně věříme, že pokud ne tady, tak v nějakém jiném nakladatelství se knihy ujmou. Dětských dobrodružných knih (bez toho, aby byly fantazy) totiž na trhu moc není. A nechat nakouknout dnešní mládež do let, kdy byl život opravdu těžký, myslím stojí za to.
Úryvek z kapitoly
Z kluzki opravdu na lusky
Jožka naplánoval, že se sejdeme o půl páté ráno, prý abychom to stihli za šera a dřív, než půjdou chlapi na ranní. Průšvih byl v tom, že mu nedošlo, že takhle v létě vychází slunko děsně brzo. Šero už moc nebylo. Ale úplně jasno naštěstí taky ne. Bylo skoro zataženo, po slunku ani památky. Jenom nevím, jestli to bylo opravdu štěstí. Díky šedivé obloze sice nebylo moc vidět, ale na druhou stranu bylo pořádně lezavo a začalo krápat.
O chvíli později už jsme dřepěli v křoví vedle Bulharova plotu a dohadovali se, co dál.
"Měli bychom to nechat na jindy, dneska není správné počasí," navrhoval Aleš v marné naději, že si Jožka ty lusky rozmyslí.
"Si blby? To je uplně spravne počasí, bo nas nebude vidět. Kdyby svitilo slunko, byl by to maler jak sviňa," vysvětloval mu nemilosrdně Jožka a tvářil se, jako by si ty mraky objednal.
Nakonec jsme se domluvili, že Aleš s Libuškou zůstanou za plotem a budou hlídat. Slíbili, že kdyby někdo šel, tak zahoukají jako sýček. Jožka si nechal předvést, že to umí. Alešovi houkání moc nešlo, ale Libuška uměla sýčka, co byl jako opravdický.
"Tak dem," kývl Jožka na mě a Rudu.
Plot jsme přelezli jako veverky a opatrně, přikrčení za keře rybízu a malin, jsme se plížili k záhonu s hráškem. Když jsme naši výpravu plánovali, Jožka sebevědomě prohlásil, že Bulhar bude ještě spát. Prý: "To da rozum, no ni?"
Jenže Jožka kromě časného východu slunka zapomněl i na to, že zahradníci vstávají fakt brzo. Většinou za rozednění. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem na to zapomněla i já. Přitom mi Bulhar nejednou vykládal, že na zahradě je ráno nejhezčí. Popisoval, jak je všechno vlhké od rosy a úplně svěží. Jak je hlína měkká a voňavá a plevel se z ní dá vytáhnout jako po másle.
Jak jsme se tak plížili zahradou, najednou se z Bulharova domku ozval hlasitý hovor. Strnuli jsme a pokusili se zalézt co nejhlouběji do rybízu. Ani jsme nedýchali a poslouchali. V tichém ránu jsme rozuměli každičkému slovu.
"Tak aby bylo jasno, vážený! Buď mi ty prachy nejpozději do týdne dáš, nebo si přičti následky!"
Z odpovědi jsme rozuměli s bídou polovinu.
"Už sem vam řek… Dyť… ja vic nemam!"
Tišší hlas byl určitě Bulharův, ten zvučnější jsem neznala.
Tichounce jsem se zeptala kluků: "Víte, kdo to je?"
Zavrtěli hlavou. Pak Ruda zamumlal: "Asi kdosyk Bulharovi pučil prachy a ten mu je teď nechce vratit."
"Vždyť povídal, že nemá, třeba mu je vrátit nemůže!" zvýšila jsem bezděky hlas. Chtěla jsem Bulhara hájit, jenomže jsem si taky myslela, že peníze se mají vracet. Kdysi jsem půjčila jedné holce od nás ve škole všechno, co jsem měla ušetřené dědovi na dárek k narozeninám. Říkala, že jí maminka peníze na výlet do ZOO zapomněla dát. Bylo mi jí líto, protože by neviděla tu spoustu zvířat, a tak jsem jí půjčila. A ona mi ty moje úspory nikdy, ale vůbec nikdy nevrátila. A to byla děsná křivda, takže prostě vím, že se dluhy vracet mají.
Jenomže co když Bulhar ty peníze potřeboval na něco opravdicky důležitého? A měla jsem pocit, že je vrátit chce. To mu ten člověk nemůže počkat?
Kluci se se mnou začali dohadovat. Nejspíš až příliš hlasitě. Dveře domku se rozlétly a vyběhl z nich vysoký, ramenatý mladý muž. Překvapeně jsem v něm poznala toho člověka, co jsem ho už jednou u Bulhara viděla. Toho, co se s ním hádal, když já trhala třešně.
Doufali jsme, že si nás nevšimne. Jenže světla už bylo až příliš a rybízy opravdu nebyly nejhustší. Zahlédl nás okamžitě.
"Co tady děláte?" zahulákal.
Jožka s Rudou s výkřikem: "Zdrhame!" se dali do běhu. Já zůstala stát jako solný sloup. Úplně mi zdřevěněly nohy! Ten chlápek si mě ale naštěstí vůbec nevšímal a pustil se za klukama. Několika skoky je dohnal. Popadl každého za rameno a škubl s nimi tak, že spadli na zem. Měla jsem náramnou chuť utéct, ale pak jsem si řekla, že když chci být ta detektivka, tak nemůžu utíkat před nebezpečím.
Zaječela jsem: "Nechte je! My nic neděláme!"
"Tak na to bych se podíval. Co jste slyšeli?"
Kluci se nezmohli na slovo a já taky ne.
Za zády se mi ozval Bulhar.
"Nechte ty děcka byt. Ja je znam. Že vy ste šli na moje lusky, barabove, co?"
Jožkovi se vrátila odvaha: "Dyť my sme se na ty blbe lusky ani nedostali! A nic sme neslyšeli! Že ne, bracha?"
Ruda, oči vykulené, horlivě přikyvoval.
Neznámý zaváhal, pak je vytáhl na nohy a prudce s nimi zatřásl: "Jestli některý z vás řekne, co tady viděl nebo slyšel, tak si vás najdu, jasné?"
"Jasné," vyhrkli jsme jeden přes druhého.
"Koukejte zmizet!" zavrče
S obrovskou úlevou jsme udělali, co nám řekl. U branky jsme se ohlédli. Muž se za náma díval, ale pak se vrátil s Bulharem zpátky do jeho domku.
Za plotem na nás čekali roztřesený Aleš s Libuškou.
"Slyšeli jste to?" zeptala jsem se.
"Jo," odpověděl Aleš a zdálo se, že snad omdlí. I Libuška byla celá bledá a když jsem se podívala na Rudu s Jožkou, usoudila jsem, že ani my tři nejspíš nevypadáme zrovna nejlíp.
Mysleli jsme, že už máme nejhorší za sebou. Neměli jsme. Když jsme se vraceli domů, chytl nás Alešův otec, který právě mířil do práce. Jak dokázal v těch několika málo chvilkách, než musel odejít, vytáhnout z Aleše, že jsme chtěli jít krást lusky, to mi není jasné. Je fakt, že vypadal ještě hrozivěji než ten mužský u Bulhara na zahradě. A Aleš je prostě Aleš. Ten se na rozdíl od Rudy tváří provinile i tehdy, když neprovádí vůbec nic. Takže není divu, že to tak dopadlo.
Pro tu chvíli neudělal Alešův otec nic, na to moc spěchal. Horší to bylo odpoledne, kdy obešel naše rodiče. Potrestali nás všechny, i když se Aleš bránil, že on přece za plotem nebyl.
"Ten co to praskne na ostatni, si nic lepšiho nezasluži," utřel ho Jožka a já s ním pro tentokrát souhlasila z hloubi duše.