POVÍDKY
Všechny zde uvedené povídky byly zaslány do různých soutěží, ponejvíce do Ceny Karla Čapka (CKČ) či Žoldnéřů fantazie. Sborníky, ve kterých byly vydány, uvádím u jednotlivých povídek.
- Škvarky – CKČ 2016
- Šrot – CKČ 2017
- Co s ním – CKČ 2017
- Jeden den Irmy Raczkové – CKČ 2017
- Cesta za snem – Žoldnéři fantazie 2017
- Andělé, jehly a desetníky – CKČ 2018
- A nezapomeň... – CKČ 2018
- Za chyby se platí – Fortna 2018
- Mechanoidi – CKČ 2019
- Boj o Santraio – CKČ 2019
- Výroční potlach – Trapsavec 2019
- Docela obyčejná služební cesta – CKČ 2020
- Náhorní plošina – Žoldnéři fantazice 2020
- Apokalypsa v A dur – CKČ 2020
- Nahé ženy, bílé palmy – Uvař raka, 202?
- Holubice – Uvař raka, 202?
ŠKVARKY
Moje úplně první povídka, kterou jsem poslala do soutěže CKČ. V podstatě také první povídka, kterou jsem kdy napsala (když nepočítám povídkové texty o kočkách a texty, na kterých jsem se učila psát). To jsem tehdy jednou šla kolem rádia, zaslechla větu ve smyslu - to jsme tehdy ještě měli sporák na dřevo - a dostavil se nápad. Povídku jsem napsala na jeden zátah během pár minut, opravila v ní jeden překlep a drze poslala do soutěže...
Povídka v roce 2016 zvítězila ve své kategorii Mikropovídka v soutěži ČKČ a získala jsem za ni cenu Pulec.
Úryvek z povídky Škvarky
... Biorevoluce, čili biára, proběhla, když byla moje maminka malá. Občas mi líčila, jak babička plakala a naříkala, když jí přišli zkonfiskovat všechny kuchařské knihy a recepty, jak se prala s ekolicisty, kteří odnášeli její zásoby potravin a odváželi kuchyňské spotřebiče. Mě to ale nikdy moc nezajímalo. Ve škole nám vysvětlili, že biorevoluci odstartovaly dva spouštěče – vynález umělých bílkovin a téměř devadesátiprocentní obezita lidstva, spojená se spoustou nemocí a úmrtími v nízkém věku.
V obrovských tancích nyní roste UMBILKO a zásobuje lidstvo potřebnými bílkovinami. Cukr je na indexu a jediné sladidlo, přidělované na příděl, jsou malinké tabletky stévie. Pečící trouby, o kterých mluvila ta paní ve sklepě, už v domácnostech nejsou. Není důvod – vaření doma je zakázané, jídlo mohou vyrábět jen schválené restauranty a vývařovny. V nich dostane každý jídlo přesně přizpůsobené svým potřebám – čipy o vás ví všechno.
Nepoznala jsem jiné maso než světle zelené UMBILKO a byla jsem s tím spokojená. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych měla jídlo dělat doma. O časech, kdy každá žena byla uvázaná u plotny a denně rodině vyvářela, jsme se učili jako o dobách temna a tmářství. Jak krásně je nám proti tomu teď. Co má kdo proti zeleninové stravě a UMBILKU? Člověk přece nejí proto, aby mu to chutnalo, ale proto, aby mohl existovat a pracovat, aspoň tak nás to vždy učili. Nikdy by mě nenapadlo, že by z jídla mohl být požitek. Že bych měla rozpouštět UMBILKO v ústech a vychutnávat si jeho chuť. Když nad tím tak přemýšlím, ono vlastně ani žádnou chuť nemá…
Chtěla bych se do toho sklepa vrátit a poslechnout si Reggionu ještě jednou. To její líčení peprníku mi vyvolalo v ústech takovou záhadnou reakci, jakou jsem dosud zatím nikdy nepoznala. Jan říkal, že to se mi sbíhaly sliny. Divné sousloví. Proč se mi ale sliny nesbíhají, když teď sedím nad dnešní večeří? Automat mi přidělil UMBILKO s fazolovou drtí. Je to plnohodnotná strava, s precizním vyvážením všech látek, vitamínů a minerálů. Dostala jsem přesnou porci propočtenou podle váhy, výšky, stáří a zdravotního stavu. Nemůže mi přece nic chybět!
Tak proč mi z mysli nemizí ta chvíle, kdy mi ústa zareagovala tak zvláštně na pouhé vyprávění? Vzpomínám na všechny ty maminčiny historky a až teď si uvědomuji, s jakou nechutí a jak těžce si s otcem zvykali na nové uspořádání. Biorevoluce přece odstranila domácí dřinu, ne? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zachmuřené obličeje, každý do sebe láduje svoji porci. Nikdo se s nikým nebaví, nikdo se s jídlem nezdržuje. Je to jen krátká, potřebná zastávka v denním rozvrhu. Tak proč zrovna teď vidím rozzářené oči té Reggiony, která vykládá o chuti a vůních, které se linuly jejich domem, když babička pekla ty pedrníky? Odstrkuji nedojedený zbytek. Nějak mi dnes nechutná.
V
ŠROT
Žít v městě, které o vás přes den láskyplně pečuje, musí být nádhera. Co však s tím, když se v noci to samé město promění na nelítostného zabijáka? Cestu ven hledají poslední přeživší. Zvládnou ji?
Zaslána do CKČ v roce 2017, obsadila 4. místo v kategorii Povídka.
Vyšla ve sborníku MLOK 2017. →
Úryvek z povídky Šrot
Plížíme se s Tiringou mezi zubatými nočními stíny domů, v době, kdy v městě už není téměř žádné osazenstvo. Uvnitř vyhladovělých domů nikdo nepřežil. Jediné bezpečí, které lze v našem městě najít, je hluboko pod zemí. V tmavých kobkách, kde s peřinou přetaženou přes hlavu sní pár zbylých obyvatel své sny o dobách, kdy město bývalo bezpečné i v noci, O dobách, kdy se domy s příchodem tmy neměnily na obří pasti, živící se masem a krví těch, kteří se neprozřetelně přiblíží na dosah.
Prokletí.
Prokleté město, prokleté domy, prokleté vozy. Jeden z nich se právě vynořil zpoza rohu. Strnuli jsme. Tramvaj namáhavě vytáčela slepé světlomety a pomalu popojížděla ulicí. Skřípot kovu sílil. Nejraději bych se schoulil do klubíčka a zacpal si uši, ale dobře jsem věděl, že se nesmím ani hnout. Doufal jsem, že Tiringa stojí, stejně jako já, v bezpečné zóně. To, že nesmí ani mrknout, ví moc dobře. Noční tramvaje jsou nebezpeční predátoři. Naštěstí nedokážou rozlišit nehybné předměty. Stačí však sebemenší podezření a elektrické výboje, které vypálí jejich tyčové sběrače, jsou nelítostně přesné.
Město je experiment.
Experiment šílených vědců, kteří chtěli vybudovat soběstačné domy, soběstačnou dopravu a infrastrukturu. Lidé se v tomto městě měli jen bavit. Město za ně mělo pracovat. Město za ně mělo uklízet. Město je mělo živit a bavit. Každý dům, každou tramvaj, každý podchod i zkušební dvě stanice metra nacpali elektronikou k prasknutí. Nejmodernější materiály oživili čipy, propojili je v síti a nainstalovali do nich nejnovější programy, které se měly samy vyvíjet a učit se ze svých omylů. Lidé se prali o možnost usadit se v tomto městě. Jak lákavé! Kdo by nechtěl žít tam, kde pokud nechce, nemusí dělat nic, než se bavit? Špinavé prádlo? Hoď na podlahu, dům se postará. Máš na botách hlínu? To ses tedy musel hodně snažit, ulice jsou jak ze škatulky, ale nešť. Jdi klidně až do ložnice, dům to uklidí. Máš hlad? Otevři lednici nebo zajdi do nejbližší restaurace, nabídka nepřeberná. Domácí práce? U nás neznáme. Máme přece inteligentní domy!
A pak se někde stala chyba. Město ožilo, ale ne tak, jak si představovali jejich tvůrci. Stavby lačně nasávaly energii ze sítí, ale ještě lačněji toužily po energii z krve. Lidé to netušili. Nejdřív se začala ztrácet malá zvířata. Nepřítomnost krys a myší byla vysvětlena nebývalou čistotou ulic, zahrad a městských zákoutí. Nepřítomnost koček a psů byla navenek vysvětlována nechutí obyvatel starat se o zvířata – vždyť je tolik jiných lákavých možností všude kolem! Jen majitelé sami nešťastně pátrali po svých mazlíčcích a nevěřícně kroutili hlavami. Jenže pak začaly mizet děti. To už bylo celé město obehnané vysokou zdí a obyvatelé, kteří je chtěli opustit, zjistili, že není kudy.
CO S NÍM?
Co si má počít čarodějka, jejíž krásu hyzdí jedna nepěkná kosmetická vada? No přece zajít do salónu krásy. Navštívit takový podnik by přece mělo být bezpečné. Nebo snad ne?
Povídku jsem zaslala do CKČ 2017. Skončila na šestém místě v kategorii Mikropovídka, takže v hlavní antologii MLOK vydána nebyla. Jiřina Vorlová si ji však vybrala do své angologie KOČAS, ve které vydává povídky, jež se nevešly do MLOKa, ale podle jejího mínění by měly být čtenářům zpřístupněny.
Vyšla ve sborníku KOČAS 2018. →
Úryvek z povídky Co s ním?
V dobré náladě vzala za kliku nejbližšího obchodu, když vtom jí padl zrak na malou tabulku, decentně zasazenou v mosazi: Kosmetický salon Belezza, špičkové služby, nejmodernější péče o pleť, pouze pro náročné zákaznice!
A to já jsem, usoudila v duchu Oli. Na druhou stranu, pokud se jim podaří zbavit mě nadobro té hrůzy, zaplatím tolik, že budou stát s otevřenou hubou ještě o Vánocích, pomyslela si škodolibě. Tak ať se předvedou, kosmetičky.
U vchodu ji okamžitě oslovila mladá úslužná dívka. Svému zaměstnavateli dělala čest, pleť měla bez kazu, jemnou, hladkou.
"Budete si přát, madam?" zavrkala směrem k Oli. "Kosmetika? Masáže? Zavedu vás na příslušnou recepci."
"Kosmetika," zahučela Oli. Dívčina bezchybná pleť ji kdovíproč rozčilovala.
"Samozřejmě, pojďte se mnou, madam. Myslela jsem si, že budete chtít masáž, vaše pleť vypadá, jako byste z kosmetiky právě odešla," švitořila dívčina a vesele poskakovala chodbou.
To bys koukala, jakou já používám kosmetiku, děvče, ušklíbla se v duchu Oli. Nepotřebuju ty vaše pajcováky, potřebuju jen někoho s šikovnýma rukama, kdo mě konečně zbaví tý hrůzy na bradě. A bacha na zobák, připomněla si, teď jsi za dámu.
Další slečna na recepci, též s alabastrovou pletí (tu tady snad fasujou, nebo co, pomyslela si Oli) důležitě listovala v objednací knize. "Budete si přát trvalou kosmetickou péči?" obrátila se na Oli.
"Ne, pouze jednorázovou. V podstatě to ani nebude kosmetická péče. Potřebuji jen malý zásah na bradě. Odstranit jeden chlup."
Slečna za pultem neobratně skryla pobavení. "Odstranit chlup, samozřejmě," sklonila se opět ke knize. "To by mohla zvládnout Anežka ihned, má teď půlhodinové okénko," zvedla telefon.
JEDEN DEN IRMY RACZKOVÉ
Irma je prostá dělnice ve světě, striktně rozděleném na svět bohatých a chudých. Naštěstí je tu loterie, která občas nějakému chudému pomůže ke štěstí. Jenže, je vše zlato, co se blýská?
V CKČ v roce 2017 skončila na 11. místě v kategorii Krátká povídka, takže stejně jako povídka Co s ním? se do antologie MLOK nedostala. Ale stejně jako mikropovídka se i tato krátká povídka zalíbila Jiřině Vorlové a ta ji zahrnula do své sbírky povídek.
Vyšla ve sborníku KOČAS 2018. →
Úryvek z povídky Jeden den Irmy Raczkové
Taxi už stálo před vchodem. Zamračený řidič sledoval číselník hodin. Doufal, že odjede s prázdnou. Nesnášel tyhle kšefty, nerad zajížděl do těchto míst a už vůbec neměl rád Loterii. To, že jen díky ní je tam, kde je, a proto může shlížet na obyvatele pracovních čtvrtí svrchu, už dávno vytěsnil.
Chvilku předtím, než na hodinách naskočila osmička, se dveře vozu otevřely a dovnitř se nasoukala Irma. Šťastně se na řidiče usmála. "Můžeme jet!"
Taxikář jen něco zavrčel a auto se dalo po pohybu. Aspoň že nesmrdí, pomyslel si v duchu. Minule to bylo horší, jak vyhrál ten chlápek. Bože, ten puch nemohl z polstrování dostat ještě týdny.
Irma si jeho nálady nevšímala. Jede nakupovat! Páni, už se dočkala! Znovu si přehrávala ten okamžik, kdy vedle jejího jména zasvítila na světelné tabuli informace o šanci v Loterii. V pracovním nasazení cinknutí úplně přeslechla, a pak v první chvíli nevěřila vlastním očím. Až ji musela spolupracovnice pošťouchnout, aby vůbec k tabuli došla. Cestou se jí úplně podlamovaly nohy. Kolik už slyšela zvěstí o lidech, kterým Loterie změnila život? Proslýchalo se, že výhry jsou různorodé, že je možno vyhrát nejen lepší práci, vlastní dům nebo i vlastní ostrov, ale i milionová konta nebo příslušnost k vyšším stavům. Osobně však nikoho takového Irma neznala, věděla jen o chlapci, který vyhrál týden plavby na luxusní lodi. Jenže ten prý po čase skočil z mostu, nikdo nechápal proč.
Když vyťukala osobní kód, zmáčkla tlačítko s nápisem Šance a písmena se rozkmitala, téměř se jí očekáváním zastavilo srdce. Naštěstí to netrvalo dlouho a za chvíli se nahoře seskládala čísla a písmena: 995895 NÁVŠTĚVA OBCHODNÍHO CENTRA, 25. 4. 2196, ODJEZD 8,00 HODIN, PŘÍJEZD 18,00 HODIN. INFORMACE PRO PŘEDÁKA: PRACOVNÍ PODÍL NAHRAZEN. PROPUSTKA KE STAŽENÍ.
Deset hodin! Celou jednu pracovní směnu, a navíc ji nemusí nahrazovat! To bylo víc, než čekala. Okamžitě si do comlingového náramku stáhla všechny údaje včetně propustky, pečlivě si je uložila v osobní složce a zaheslovala. Bez propustky se z pracovní zóny nedostane. Hackerů se v comlingové síti pohybuje spousta, a co člověk nemá důkladně zaheslované, už by ráno nemusel v osobních složkách najít. A propustka má na černém trhu cenu platiny.
CESTA ZA SNEM
Každý asi uhodne, že inspirací pro tuto povídku byla knížka Eduarda Basse Cirkus Humberto. Představa vozů, putujících krajinou, k tomu kapka magie, nějaký ten problém... Prostě jsem měla chuť napsat si lehkou, lehce humornou povídku. Posílala jsem ji do soutěže s tím, že buď bude někde dost nahoře, nebo naprosto propadne, protože to není klasická fantasy s trpaslíky, obry, vrrrky a spoustou mečů a byla jsem moc zvědavá na výsledek.
Komedianti vyrážejí, jako každým rokem, na svou letní cestu. Každý má své sny - principál chce uživit hladové krky, jiní touží po nových botách nebo po penězích, díky jimž by přečkali zimu bez problémů. A když se k nim přidá krásná diva, zamračený kouzelník a mladý muž, který si brzo vyslouží přezdívku Dřevo, je o zábavu postaráno.
Povídku jsem poslala do soutěže Žoldnéři fantazie v roce 2016. Umístila se na krásném 4. místě. A co víc, po létech na popud nakladatele Michaela Bronce vznikl na jejím základě mnohem delší text, který vyšel v roce 2023 jako kniha.
Uveřejměná je ve sborníku Žoldnéři fantazie - Odvrácená strana světa (2017). →
Úryvek z povídky Cesta za snem
Diváci se prohýbali smíchy. Na jevišti se motal nešťastný mladík a snažil se divě předat dopis. Zavadil pozadím o zrcadlo, to se zřítilo do portálu. Seshora spadlo lano a vyrazilo mu dopis z ruky. Hledal ho po zemi a další kulisu tak tak zachytila diva, která si od určité chvíle okolí setsakra hlídala. Za portálem stáli všichni členové souboru a nevěděli, zda se mají smát, nebo brečet.
"Kdo ho tam pustil, to snad není možný," lámal se tragéd v pase.
"To jsem ve scénáři neměl, to tam musím dopsat," hýkal smíchy autor.
Kouzelník metal očima blesky. Lidi se smáli! Ale komu!?! To nemožný dřevo úplně zastínilo jeho divu! Vzteky nevěděl, co dělat. Popadl cingrtskou hůlku, kterou měl připravenou na další číslo, a na pódiu byla rázem tma jak v ranci. Než spadla opona, bylo slyšet ještě několik tupých úderů a zakvílení nešťastného mladíka, který se nedokázal na jevišti zorientovat ani za světla, natož v naprosté tmě.
Když rozesmátí diváci zmizeli z hlediště, sešli se v principálské maringotce k poradě starší členové souboru. Principál v barevných šlích seděl v čele stolu, vedle něj tragéd, naproti autor a první milovník.
"Kdyby to byl schopnej zahrát denně, já mu takovou scénu do té hříčky připíšu," nadhodil autor. "Lidi se bavili, slyšels, jak řvali smíchy?"
"Jenže on to nikdy nezopakuje stejně. Dneska nás to stálo zrcadlo. Co příště? Kdepak. Na jeviště už nevkročí."
"Jenže ani kulisák ho nechce. Je k ničemu. Dřevo. Jo, Dřevo, to jméno se k němu hodí. Vyhoď ho, je jen přítěž!"
Principál se smutně usmál: "Nemůžu, chlapi. Prostě jsem to slíbil. A já sliby plním. Domluvili jsme se na jednom roce, a pokud to nepůjde, Dřevo se pak vrátí pěkně šupem domů. Takže musíme vydržet. Už se nám to krátí!"
"Jo, krátí," vzdychl první milovník. "Už jen deset měsíců a dva týdny. To je vlastně cobydup," ušklíbl se.
ANDĚLÉ, JEHLY A DESETNÍKY
Když Tobiášovi zemře kamarád Šimon a ozval se mu přitom na pohřbu SMS zprávou do mobilu, nevěřil Tobiáš svým očím. Jenže vše souhlasilo, v SMS se objevovaly věci, které znal jen on a Šimon. Rozhodl se tedy, že musí věci přijít na kloub. Spolu s ajťačkou Kájou se pustí do pátrání, o co vlastně komu jde...
Povídka byla poslána do soutěže CKČ 2018 a umístila se na krásném druhém místě v kategorii Povídka, z čehož jsem měla velkou radost.
Vyšla ve sborníku MLOK 2018. →
Úryvek z povídky Andělé, jehly a desetníky
Na důkaz toho, že se znám opravdu dobře, jsem odpoledne už zas brousil kolem krematoria. Dokonce mobil zapípal už o několik ulic dřív, než předtím číslo zmizelo. Akční wifinka, jen co je pravda. Taková rozpínavá.
'To je blázinec,' začal jsem číst první zprávu. 'K řece jsem dorazil v pohodě, ale duší je tu jak v cestujících v tokijským metru. Ten týpek, co má převoz na druhou stranu, chce po každým nějaký drobný. Bez zaplacení se prej nikam nejede. Drobný, chápeš to? Copak dneska někdo dává nebožtíkům do rakve drobný? No nic, jdu to řešit.'
Páni, tak ono opravdu existuje podsvětí? I Cháron? Sedl jsem si na lavičku, nastavil tvář slabému podzimnímu slunci a začal z paměti dolovat zbytky středoškolských vědomostí. Jak ono to mělo být? Duše měla sejít do podsvětí, potom k nějaké řece – Styx? Acheron? Léthé? – a přes tu ji převezl převozník. Tedy pokud měla čím zaplatit, že. Proto se mrtvým kdysi pokládal do úst nebo na oči peníz. Ajajaj. Jestli tohle opravdu platí, tak bude před řekou sakra nával, peníze se mrtvým přestaly dávat už před hodně dlouhou dobou.
Otevřel jsem další zprávu.
'Už jsem tu potkal spoustu známých lidí. Teda ne jako naše známý, ale tak všeobecně známý. Nedaleko třeba paří Freddie s Janis a Georgem Michaelem, kousek vedle stojí naštvaná Zsa Zsa Gabor, že ji nechtěj do vokálů. Ale jinak je tu šílenej zmatek, takhle jsem si posmrtnej klid teda nepředstavoval.'
Vykulil jsem oči. Informace, že umřel George Michael, mě dočista minula.
'Hlavně, že mi dali do rakve oblíbený kalhoty. Ale všechny drobáky z kapes mi Petra vyndala, krucinál. Nic jinýho převozník nebere, prej to má ve smlouvě zakázaný. Ale já beztak nic nemám. Hele, co kdybys mi zkusil hodit do urny pár kaček? Klidně i starý deseťáky, nebo centy, to je úplně fuk, prostě cokoliv drobnýho. Třeba by to klaplo a já mohl dál!'
Polkl jsem. Představa, že jdu za Petrou a vysvětluju jí, že nutně potřebuju hodit Šímovi do urny pár korun, mě vyděsila. Což Petru bych možná ještě i nějak ukecal, ale co s matinkou? Lepila se na Petru vždycky, Šimon měl co dělat, aby uhájil hrad, jak říkával. Teď určitě využila situace a pevně se u Petry zabarikádovala.
'Šímo, neblbni, jak to mám asi udělat?' poslal jsem zpátky rozpačitou odpověď. 'A vůbec, když nic nemáš, jak je možný, že se mnou komunikuješ?'
Odpovědi jsem se ten večer nedočkal. Zatáhlo se, začalo poprchávat a já se zbaběle utekl schovat před studeným větrem domů. Mně totiž ještě není jedno, když je někde tma a zima.
A NEZAPOMEŇ...
Halka je obyčejná mladá dívka. Tedy, téměř obyčejná. Pochází z rodiny, která má nadání nad rámec běžných lidí. Má možnost dávat Dar. Jenže jak už to chodí, podmínky jsou jednoznačné a přísné...
Text byl zaslán do soutěže CKČ 2018 a umístil se těsně pod čarou v kategorii Krátká povídka, na šestém místě. Do sborníku MLOK se dostává krátkých povídek jen pět. Ovšem jako už víckrát nastoupila Jiřina Vorlová a povídku přijala do své antologie KOČAS 2019.
Ukázka z povídky A nezapomeň...
"Ten David, jak to s ním máš?" zeptala se skřípavě Amálie.
"Jak to myslíš, babi?" opáčila Halka. "Máme se rádi. Moc."
"Co dělá?" pokračovala stařena ve výslechu.
"Je učitel, babi."
"Učitel?" podivila se Amálie. "Co učí?"
"Češtinu a hudební výchovu. Umí super zpívat, má i kapelu. Jen by potřebovali trochu víc štěstí nebo co. Víš babi, já jsem přemýšlela, že bych mu mohla…"
"Halko!" vyděsila se stařena. "Na to zapomeň! Nesmíš dar použít marnotratně!"
"To si ho mám schovávat jako vy? Ty jsi svůj zatím nevyužila. Na co ti potom ale je? Má sloužit lidem, ne? Tak jsi mi to říkala, když jsi mi o něm pověděla poprvé. Kdy ho použila mamka, no? Taky nikdy. Třeba jsme všichni mohli být dávno někde jinde, než tady na samotách," pohodila hlavou. "Možná jsme mohli být bohatí, bydlet ve městě…"
"Nerouhej se! Tady jsme v bezpečí. Tady můžeme využít i naše ostatní nadání, není tu kolem tolik zvědavých očí. Ve městě by sis to určitě dovolit nemohla!"
"Je jiná doba babi. Já si sama rozhodnu, kdy ho použiju."
"Nedělej to, Halko!" Amálie se neovládla a vztyčila se nad sedící dívku jako velká tmavá skála. "Může to přinést i neštěstí či zmar, když dar použiješ pro špatný účel. Neriskuj, holka hloupá!"
"Nebudu se nikoho dovolovat!" Halka vyskočila od stolu, prosmýkla se kolem stařeny a zmizela ve dveřích.
"Halko, holčičko," sedla si Amálie zdrceně zpátky na židli. "Holčičko moje," zašeptala znovu. Sepjala nešťastně ruce. Tenhle rozhovor se jí opravdu nepovedl. Příště na to bude muset jít jinak.
ZA CHYBY SE PLATÍ
O mocných čarodějkách, dračích princeznách, vílách, rusalkách a dalších kouzelných bytostech už byla napsána řada knížek. Jak se ale cítí dívka, která žije uprostřed magického světa a sama žádné magické schopnosti nemá?
Povídka je součástí jednoho z mých světů, který jsem si postupně vystavěla. Patří do něj i další povídka Vojtek, také povídka Cesta za snem a následně i kniha Začarovaná sezóna.
Ukázka z povídky Za chyby se platí
"Jak to, že neumíš?" ječela královna na dívku. "Koukej kouzlo z těch šatů sejmout, slyšíš? Chci stejné v mnoha barvách! Podívej, cos udělala! Zničilas mi zrcadlo! Máš jediné štěstí, že se nestalo nic hůlce! Okamžitě, ale okamžitě chci, aby to zatracené kouzlo bylo pryč!"
Amélie klečela ve střepech, hlavu skloněnou, a vyděšeně polykala slzy. Bála se té zlé, do jejích šatů vyšňořené ženy, která pobíhala po místnosti jako smyslů zbavená. Vysvětlovala pořád dokola, že ona kouzlit neumí, že antireplikační kouzlo na ni seslala její teta a ona jej nedokáže ze šatů sejmout. Všívá ho do nich každým stehem, každým dotekem prstů. Vůbec nechápala, proč je kvůli tomu takový povyk, vždyť jde jen o šaty!
"Kdo si dovolil protivit se královně? Slyšíš? Tak slyšíš, náno pitomá?" Zaneyda popadla slunečník opřený v rohu místnosti a přetáhla jím hrůzou ztuhlou dívku po zádech. "Tak budeš mluvit? Chci slyšet jméno! Řekni mi to, nebo tě předám katovi! Pak už neušiješ nikdy nic, rozumíš?" vřeštěla panovnice a slunečníkem střídavě bila Amélii a smetala vše, co jí přišlo pod ruku. Vzteky se neznala. Jí, Zaneydě, královně, někdo odepřel poslušnost! Tak to tedy ne, to si nikdo dovolovat nebude!
"Teta Filippa," zmohla se konečně Amélie na odpověď. Okamžitě si vyčítala, že tetu jmenovala, ale bála se tak strašně, že nedokázala mlčet.
"Kdo?" zarazila se královna ve svém běsnění, ale dívka se třásla tak, že nebyla schopna vypravit ze sebe ani hlásku.
"Paní Filippa, Výsosti," dovolila si zopakovat Améliina slova hlasitěji Maricella, klečící vedle švadleny.
Královna zesinala. To jméno neslyšela roky. Zrovna tahle? Vzteklý záchvat odezněl jako mávnutím proutku, z dupající uječené trhovkyně se opět stala panovnice. Zahodila poničený slunečník, mohutným trhnutím vysvobodila sukni, zachycenou o nohy převržené židle, zhluboka se nadechla a povýšeným pohledem přejela spoušť, která vládla v pokoji.
"Ráno tu bude perfektně uklizeno, Maricello. A ty," strčila špičkou boty do vyděšené Amélie, "ty mi okamžitě ušiješ tyhle modré znovu. Tvá neschopnost je totálně zničila. Podívej, jak vypadají!" Ukázala na sukni, kterou při svém běsnění potrhala a umazala. Otočila se a bez jediného dalšího pohledu zmizela do svých soukromých komnat.
První se vzpamatovala Maricella. Vyskočila a setřepala střepy ze šatů, jako by se nic nestalo. Podobný výbuch vzteku nezažila poprvé.
"Vstávej," zasyčela na dívku.
"Takhle rozzlobit královnu!" Otevřela dveře a vystrčila dívku na chodbu: "Stráže!"
Zpoza rohu se vynořil voják a zůstal obezřetně stát o něco dál, než musel.
"Zavřít do pokoje! Nesmí ven. A musí šít, dokud nebude mít hotové další
šaty. Koukej ji pořádně hlídat, nebo to příště odneseš i ty!"
MECHANOIDI
Vědci začínají koketovat s robotikou - z běžných lidí tvoří tzv. mechanoidy, kterým nahrazují končetiny mechanickými pažemi či nohami. Pokrok jde stále dál, ale běžnou populaci začnou mechanoidi, jak se těmto částečným robotům říká, děsit. Jsou tak silní, jsou tak jiní... a v tomto čím dál víc rozděleném světě začíná Ludwika hledat svou mladší sestru, též mechanoidku, Elen. Najde ji? A pokud ano, najde ji živou?
V CKČ 2019 skončila na 3. místě v kategorii Povídka.
Ukázka z povídky Mechanoidi
Vykoukla ze dveří. Vchod byl stíněný zkroucenými nízkými stromky, vedlejší budovy působily opuštěně a špinavě. Vrátila se pro Raoula, který s hrůzou ukázal na ležícího muže. Gestem naznačil podřezání krku a tázavě se na Ludwiku podíval. Ta pokrčila rameny, zavrtěla hlavou a ukázala na polorozpadlé dveře vedlejší budovy. Kryti stínem stromu přeběhli prostranství plné povalujícího se harampádí a vběhli dovnitř.
V tu chvíli se vše zvrtlo. Raoul si později ani nedokázal uvědomit, co se vlastně stalo. Téměř současně uslyšel zabouchnutí "polorozpadlých" dveří, v ostrém světle spatřil po zuby ozbrojenou skupinu mužů a ocitl se ve vzduchu.
Ludwika totiž na rozdíl od něj neváhala ani chvíli, přehodila si ho přes rameno, několika ohromnými skoky se dostala na opačnou stranu místnosti, vykopla jedny z dveří, za kterými z dálky vnímala schody – hledaný vstup do sklepů. Ani na okamžik nezaváhala a seběhla do podzemního patra. Pádila tmavými úzkými chodbami zdánlivě bezhlavě. Pak se najednou zarazila, postavila vyděšeného mladíka na zem a prudkým kopem otevřela další dveře.
"Zůstaň tady," nařídila Raoulovi, kterého odtáhla za roh chodby. "Nech je vejít dovnitř, ale kdyby chtěl někdo odejít, sejmi ho," vtiskla mu znovu do ruky zbraň, kterou mu vytáhla z kapsy. "Neomračuj. Na to nemáme čas. Nikdo nesmí odejít," přepnula zbraň do smrtícího nastavení a vběhla zpátky do místnosti, kterou předtím tak neurvale otevřela.
"Já vám ukážu," mumlala si vztekle, "co je to past."
Jak je možné, že nepoznala, že budova, do které hodlají vběhnout, je odstíněná, zjistí později. Teď má jinou práci.
Raoul za rohem ani nedýchal. Zahlédl křižující paprsky baterek, zaslechl dupot několika párů nohou i chraplavé výkřiky, jak se muži navzájem povzbuzovali,
"Sem, sem ta čubka vběhla," zařičel jeden z nich, když v kuželu světla objevil tmavě zející prostor vyražených dveří. "Máme ji, hoši, vklouzla do nory," zajásal a vběhl dovnitř. Ostatní za ním. Raoul se nadechl, odjistil Štíra a probliknutím tenounkého paprsku světla zkontrolovat prostor před sebou. Opatrně vykoukl za roh, ale ve tmě nic neviděl. Slyšel jen ohlušující křik z místnosti, kde se ukrývala Ludwika. Nadechl se a pevně se rozkročil. Dostal úkol a on ho splní.
Čtyři muži, kteří vběhli do místnosti s přesvědčením, že chytit vetřelce bude záležitostí okamžiku, se svíjeli v bolestech na zemi. Ludwika popustila uzdu svému výcviku a po dlouhé době zas pocítila radost z boje. Prvního sundala kopem od protilehlé zdi a znovu blahořečila tomu, koho napadlo udělat její končetinu teleskopickou. Druhého a třetího smetla v otočce kovovými výztužemi předloktí a posledního, kterému se podařilo chytit ji za ruku, a chtěl ji omráčit kovovým obuškem, překvapila břitvou, zabudovanou v hraně dlaně. Zkontrolovala situaci. Poslední už dlouho křičet nebude, ostatní tři jsou pro tuto chvíli neškodní. Omrkla místnost a zkusmo se dotkla panelu vedle dveří. Místností se rozlilo studené světlo.
"Už můžeš dovnitř," zavolala na Raoula. Mladík opatrně vešel a nakrčil nos. Pach krve byl v malé místnosti zřetelný.
BOJ O SANTRAIO
V povídce jsme ale v daleké budoucnosti, kdy o město Santraio bojují (podobni dávným americkým gangům z období prohibice) dvě skupiny nepřátel. Monty, osobní strážce, má za úkol střežit mladíka, který by svou genialitou měl být schopen pomoci svému gangu zvítězit. Jak to ale tak bývá, občas se něco zvrtne...
Mikropovídku jsem poslala do soutěže CKČ 2019. Umístila se ve své kategorii pátá, tedy opět na "netisknutelném" místě. Jako už několik mých předchozích ji vzala do svého sborníku Jiřina Vorlová. Vzhledem k epidemii covidu a dalším věcem, které se v té době sběhly, ale nevyšel hned další rok, ale až o pár let později.
Vyšla v antologii KOČAS 2022, →
Ukázka z povídky Boj o Santraio
Monty
Ve chvíli, kdy do klubu projel bojový robot, jsem stál u kávovaru. Vrhl jsem se ke klukovi, ale kus stropu byl rychlejší. Rozdrtil počítač a uvěznil pod sebou Garyho ruku. Mě minul, naštěstí. Situace se nevyvíjela vůbec dobře, robot měl těžce navrch. Nebylo vyhnutí.
Hrábl jsem k pasu po noži, stiskl knoflík a paprskem přeťal rozdrcenou ruku v lokti. Slabším výbojem zatavit žíly a tepny, ostatní počká. Krytý palbou strážných jsem kluka odtáhl k zadnímu východu a zabouchl za sebou těžké dveře. Přehodil jsem si ho přes rameno, seběhl po schodech a zabočil do únikové šachty. Uběhl jsem sotva několik desítek metrů a ucítil otřes, jak některý z našich aktivoval autodestrukční tlačítko. Už si pivo nedáme, sakra.
Stiskl jsem rty a pokračoval v cestě.
Gary
Otevřel jsem oči, světlo mi málem vypálilo sítnice. Do nosu pronikl zápach desinfekce, pravá ruka tlumeně bolela. Zvedl jsem ovázanou paži a vyděšeně vyvalil oči. Končila v lokti, zápěstí, dlaň a prsty chyběly. Zatočila se mi hlava, zvedl žaludek. Co to, do prdele, je?
"Uvěznil tě spadlý panel. Ale řez je čistý. Dostaneš novou."
Trhl jsem sebou. Seděl vedle postele, mohutnej, rozložitej, o nohu opřenou zbraň velikosti menšího děla.
Monty. Můj osobní strážce. Nesnášel jsem ho, týdny se za mnou táhl jak smrad, ani na hajzl jsem si nesměl dojít sám. Měl mě chránit! Tak jak to, že nemám ruku?
"Panel?" Hlavou mi bleskla vzpomínka na rachotící obludu a děsnou bolest. Otřásl jsem se.
"Nešlo to jinak, buď bez ruky, nebo vůbec. Ten zatracený robot byl strašně rychlý. Dostaneš bionickou. Dokonalou, věř mi. Ještě jim to spolu natřeme."
Neměl jsem tuchu, komu bych mohl co natřít, když jsem přišel o to nejcennější, co jsem měl. Na rychlost svých prstů jsem byl patřičně pyšnej. To bioprotéza nikdy nezvládne! Zavřel jsem oči. Tos posral, Monty. Proč ten blbej panel nespad radši na tebe?
VÝROČNÍ POTLACH
U téhle povídky jsem udělala pořádný úkrok stranou od všech textů, co jsem zatím napsala. Už nevím kde jsem se dostala k tomu, že Trapsavec (což je dlouholetá literární soutěž pro trampské psavce) pořádá další, už 45. ročník. A taky nevím proč mi hned vytanul příběh, o kterém jsem věděla, že ho chci napsat.. Ne, nestal se mně, ale protože jsem určitou dobu taky dost chodila do přírody, slyšela jsem o časech, ke kterým se vztahuje, víc než dost.
Víla, letitá trampka, dodržuje starý rituál, který si kdysi s partou dali. Vždy ve výročí potlachu, který nedopadl příliš slavně, se vrací na místo, kde se událost kdysi stala. Jenže když se letos konečně dostane do skal, najde tam partu mladých, kteří na trampy opravdu nevypadají...
Příběh jsem napsala a poslala do Trapsavce. 2019. Vůbec jsem neznala úroveň prací, které tam chodí, nikdy jsem Trapsavce nečetla. Snad kdysi, když míval ještě pár řádků v časopise Mladý svět, pokud si dobře vzpomínám. Velmi mě proto potěšilo, když mi po čase přišla nejen opověď, ale i placka a malý dárek za třetí místo v Próze nad 23 let.
Povídka je uveřejněna v sborníku Trapsavec 2019. →
Úryvek z povídky Výroční potlach
Rozvalují se u ohně, batohy hozené pod skálou. Jestli je jim hodně, tak dvacet. Nad mým vybavením se jen ušklíbnou. Kdyby to nebylo dnes, otočila bych se hned, jak jsem je zahlédla. Jenže dnes je dnes a slib je slib. Sundám řemeny, hodím tornu vedle batohů, odložím turistické hůlky a nepozvána ztěžka usednu na trám tvořící jednu ze čtyř lavic kolem starého ohniště. Cesta sem do skal je každým rokem delší a strmější…
Kluci nevlídně zahlížejí. Co naplat, vyrušila jsem je, byli tu první.
"Bývala tu osada, víte? Trampská," snažím se navázat hovor. Mrknou na sebe a znovu se ušklíbnou.
Natáhnu nohu, ulevím bolavému kolenu.
"Ste sem chodila, jo? Trempovat, jo?" V hlase slyším výsměch.
"Nevěř jí, voe, ženská a trampovat, sim tě."
"Jmenovala se Aratonga." Zahledím se do plamenů a připadá mi, že jsem skočila v čase o spoustu let zpátky. Do doby, kdy jsem byla stejně mladá jako tihle dva cápci, co na mne zírají jak na zjevení.
"Jezdilo se sem na potlachy zdaleka…" vyprávím spíš sobě než jim. "Přijížděli jsme v sobotu odpoledne, večer byl oheň, soutěže… a v neděli se odjíždělo."
"Proč až v sobotu?" zeptá se jeden z nich, ten mladší.
"Byly pracovní soboty, voe," zahučí druhý. "Vyprávěl mi to táta."
"Údolí děsu bylo známé široko daleko," pokračuju. "Ale to už je dávno pryč," mávnu rukou a pracně se zvednu. Záda bolí, nízké sezení je nepohodlné. "Budete tu spát?"
"Cože?" vykulí oči kluci. "Tady? Ne. Večer jdeme dál. Máme sraz u kámoše, dole ve vsi."
"Skvělý," oddechnu si.
Podívají se na sebe.
"Vy… Vy tu budete spát? Sama?"
Znejistím. Dnešní doba je všelijaká, mám jim odpovědět po pravdě, nebo raději ne?
DOCELA OBYČEJNÁ SLUŽEBNÍ CESTA
Šejla je strážkyně, momentálně postavená mimo službu. V minulosti udělala něco zlého, něco, co strážci neodpouští. A tak nyní pracuje jako běžná pracovnice jednoho nejmenovaného muzea a čeká, až jí vyprší trest. Na služební cestu je poslána snad jen proto, že kdosi v muzeu zapomněl přihlásit přednášky na sympozium a bez vlastního zviditelnění se tam nikomu nechce. Jenže na hradě Svojanově, kde se celá událost koná, se začnou dít prapodivné věci a Šejla najednou zjisti, že musí zasáhnout. Místní revírník, který by měl situaci řešit, je k nenalezení a stav začíná být velmi vážný...
Povídka byla zaslána do CKČ 2020 a v královské kategorii Povídka zvítězila.
Je vydána ve sborníku MLOK 2020.→
Ukázka z povídky Docela obyčejná služební cesta
Vrazila jsem milému Dominikovi svou skleničku do ruky. "Nezlobte se, musím něco zařídit."
Zíral na mne nechápavě, ale já neměla čas mu cokoli vysvětlovat.
Otočila jsem se, vytáhla obstarožní mobil a nabrala kurz ven z hradu. Někdo tu prasklinu zaštupovat musí, když už si domácí revírník válí šunky kdoví kde. Schody vedoucí z příkopu i obě nádvoří jsem přešla rychlým krokem. Jakmile jsem se dostala z dohledu hostů, dala jsem se do běhu. Starý mobil, ve kterém by nikdo nehledal wigitor (multifunkční nástroj a současně i zbraň strážců, jedinou věc, která mi byla ponechána z mého působení v terénu), jsem přepla na jehlový injektor a takto vyzbrojená utíkala do kopce, tam, kde za stromy zářil pro lidi neviditelný tunel do jiné dimenze. Každou vteřinou se rozšiřoval a každou vteřinou se do moravských lesů hrnulo víc a víc mlžnatců. Poháněl mě adrenalin. Pokud se revírník neobjeví, mám plné právo na zásah. V krajním případě, jako je narušení rozhraní, musí zasáhnout každý strážce, i ten z kanceláře.
Blížila jsem se k trhlině, kolem mne se houfovali duchové žíznící po jakémkoliv teplokrevném těle. Hnala je touha užít si živého organismu. Zatím byli naštěstí ještě zmatení z toho, že se jim opravdu povedlo dostat do jiného světa, a jejich průhledná těla nebyla zformovaná natolik, aby mi mohla fyzicky ublížit. Kolem proklopýtalo stádo srnek, skelné oči, potácivá chůze.
"Hal líh, erra, nimich…" vyrážela jsem v běhu slova uzavírací mantry, zeleným paprskem pálila kolem sebe a v mlhavém davu jím vytvářela nepravidelné tunely, jak bytosti z jiného světa mizely. Podobnou zbraň měli i strážci mlžného světa na druhé straně – a bez slitování by stejně jako já zlikvidovali každého vetřelce, který by k nim od nás prošel.
Nebrala jsem si servítky, nebyl čas. Doříkala jsem mantru, wigitorem uzavřela poslední škvírku v rozhraní a místo pro jistotu přejela ještě rukou. Jemně hrbolatý uzávěr se pomalu měnil v hladký neporušený povrch. Naštěstí byla prasklina hladká. Přes dva metry dlouhý, obloukovitý řez se sceloval mnohem lépe než roztřepené okraje rozsápaných trhlin, s jakými jsem se setkávala v minulosti.
Oddechla jsem si. Paráda. Revírník nikde, Rada mne tudíž nemůže vinit z nepřiměřeného zásahu. Víc dělat nemusím, tenhle typ duchů bez kontaktu se svým světem dlouho nevydrží. Hodinu, maximálně dvě. Ti, kteří stihli obsadit nějaké tělo, si svůj pobyt zde o něco prodlouží, ale i oni se časem rozpustí a zmizí jako pára nad hrncem.
Prohrábla jsem si vlasy, naposled zkontrolovala, zda je trhlina pořádně zacelená, a otočila se k návratu. Nejvyšší čas oznámit vše Radě. I za cenu pokuty, že jsem neohlásila pobyt na Svojanově včas.
Ještě rozrušená z proběhlé akce jsem namáhavě supěla do prudkého kopce. Zkrátila jsem si totiž cestu stylem, kterému jsme z legrace říkávali: půjdeme zkratkou – je to sice dál, zato horší cesta. Ve chvíli, kdy jsem lezení po strmé stráni pomalu vzdávala a hodlala se potupně vrátit, se les rozestoupil. Ulehčeně jsem si vydechla, uhladila sukni a pěšinkou, která byla proti změti křoví učiněnou dálnicí, se vracela zpět.
Zastoupil mi cestu ve chvíli, kdy jsem ho nejméně čekala. Vysoká tmavá postava rozmazaných tvarů, bledý obličej bez rysů. Z očí bez víček šel strach. Strnula jsem.
Ghomin. Koncentrovaná síla bezčasí, tíhy, marnosti. Už jsem věděla, co se mi nelíbilo na hradu a věži zvlášť. Tahle stvoření dlouho nasávají zlo, beznaděj, utrpení. Pak udeří. Ucítil trhlinu, proto opustil doupě, přitahovala ho jako magnet. Teď se potácel lesem ve snaze nalézt cestu zpátky. Ještě nebyl zcela vyvinutý, ale ublížit lidem by už dokázal.
Kdyby jen lidem, já mu velký problém taky dělat nebudu. Znovu jsem vytáhla wigitor. Ústa bez rtů se roztáhla v ironický škleb. Nepamatuji si, že by proti přízraku bezčasí stál někdy nějaký strážce osamocený. Místa, kde se objeví první symptomy, že tahle hrůza může vzniknout, jsou střežena speciálně vycvičenými hlídkami, aby ve správný čas zasáhly. Jak je možné, že tady narostl až do téměř dospělé podoby?
NÁHORNÍ PLOŠINA
Tento kratší text vznikl na popud mé kamarádky Arengy, která mi betovala povídku Taková obyčejná služební cesta.
"Proč vlastně byla Šejla postavená mimo službu?" zeptala se a já nevěděla. I začala o tom přemýšlet. Strážci jsou dlouhověcí, Šejla už je mimo službu desítky let, co se tak asi mohlo kde stát? A pak, jsem najednou věděla. Možná za to mohly naše procházky po náhorních plošinách Moravského Krasu. Přesně jsem viděla místo, kde se vše odehrává, i příběh, který musí Šejla s Riaggonnem rozplést. A pomalu vyvstával i důvod, proč je Šejla umístěná mimo službu, ale přesto, že spáchala velmi zlý skutek, není vyřazená z řad strážců úplně.
Ve vesničce Vystrčená vysoko v Moravském krasu se ztrácí mladé ženy. Šejla a Riaggon jsou vysláni, aby zjistili, zda za jejich zmizením nestojí nějaká entita zpoza Rozhraní. Pomalu, krůček po krůčku odkrývají tajemství, které lesy kolem malé vísky skrývají...
Povídku jsem zaslala do soutěže Žoldnéři fantazie. 2020. Umístila se na výborném třetím místě.
Vydána byla ve sborníku Žoldnéři fantazie - Rytíři z Činžáku 2020 →
Ukázka z povídky Náhorní plošina
Březnová noc ještě nedospěla k ránu, když jsem se probrala s pocitem, že něco není v pořádku. Úzká lavice přiražená ke komínu nebyla zrovna komfortní lože, ale už jsme si zvykli. Tma, jen lehce naředěná srpkem měsíce, lehounce světlala. Zamrkala jsem a přimhouřila oči. Nezdá se mi to?
Stála v rohu světnice. Oči jí blýskaly, po smutku či pláči ani stopa. Natáhla ruce a já pocítila silnou touhu ji obejmout. Ovinout ruce kolem drobného tělíčka, setřít špinavé šmouhy z tváří a zahřát zkřehlé nohy. Musí mít přece zkřehlé nohy, když tu stojí jen tak bosa na udusané zemi… Zvedla jsem se a rozevřela náruč směrem k dítěti.
"Pojď, maličká…"
Můj pohyb probudil Riaggona. Zprudka se posadil, bleskově zhlédl situaci a chvatným pohybem mě strhl zpět.
"Co to děláš, zbláznila ses?"
Vztekle jsem ho odstrčila, ale když jsem se otočila, dítě bylo opět pryč.
"Já…" Tělem mi projel strach. "Viděla jsem to dítě z planin!"
"Já taky," procedil Riaggon skrze zaťaté zuby. "Ale stihnul jsem se podívat." Těžce polkl. "Málem tě dostala. Příště prvně koukni přes filtr, než se začneš s někým mazlit."
"Cos viděl?"
"Nejsem si jistý. Vypadala zvláštně. Drobná, ale přesto z ní byla cítit síla. Bezvěká. Je to něco hodně, hodně starého. Viděl jsem ji jen zlomek vteřiny. Nevím, co si o ní mám myslet. Jde z ní strach. Rozhodně bych ji hned neobjímal."
"Myslíš, že ví, že my jsme… jiní?"
"Netuším. Do mysli jsem jí nenahlédl, nebyl čas. Ale není to bezduché tupé stvoření. Spíš se obávám, že naopak."
"Mám ji v hlavě. Dostala se mi pod kůži. Myslíš, že hledáme ji? Že tento tvor, tohle dítě, tady v okolí vraždí?" pronesla jsem tiše.
"Vím jen, že u tebe nedošla svého. Vybrala si tě a tys jí unikla."
"Dvakrát. Díky tobě." Podívala jsem se na Riaggona. "Gonny, co mám dělat? Odkud je? Platil by na ni wigitor?"
Pokrčil rameny. "Těžko říct."
Sevřelo se mi srdce. Zavrtala jsem se zpět do přikrývek, které již pomalu chladly.
"Gonny… bojím se usnout. Co když zase přijde?"
Vzal mne za ruku. "Jsem tu s tebou, neboj. Zítra zkusíme sehnat někoho, kdo to tu dobře zná a pamatuje staré zkazky. Tohle bude mít kořeny hodně hluboko, obávám se."
APOKALYPSA V A DUR
Temné síly nacvičují apokalypsu. Vlastně Apokalypsu. Tu velkou. Poslední. Jedinečnou. Jenže ať se Baltazar snaží, jak může, vždy se závěr jeho snažení hrůzně zvrtne. Takhle ty opeřence z nebe neporazí! Co s tím?
Napsána pro soutěž CKČ 2020, zvítězila v kategorii Mikropovídka a obdržela cenu Mlok.
Ukázka z povídky Apokalypsa v A dur
Tma rozprostírající se nad krajinou byla tou nejtemnější ze všech, tmou nelítostnou, krutou, matkou všech temnot. Nejdříve lačně spolykala každičký světelný paprsek, který se odvážil vnořit do jejích útrob, poté s chutí vymazala stíny a na závěr zbylé barvy proměnila v šedou jen proto, aby vzápětí vše přelila inkoustovou černí. S pohrdavou nevšímavostí zaplavovala další a další kopce a údolí, když vtom se na křídlech vichru přihnala bouře. S křikem a burácením metala blesky, bílými, fialovými a namodralými paprsky výbojů trhala tmu na kusy, dunění hromů doprovodila ohněm vzplanuvších lesů i stepí.
Baltazar burácivé divadlo sledoval s ohromným uspokojením. Pevně rozkročen, plně ponořen do děsivého představení, krátkými rozhodnými gesty vedl bouřlivou produkci podoben dirigentům nejvýznamnějších světových oper.
Konečně dostal příležitost. Nesmí zklamat!
"Forte! Fortissime! Bravo, bravissimo! Bella vista! Bravo, bravo! Expressivo!" Zvedl obě ruce, zakroužil zápěstími a prudkým nápřahem namířil ukazováky k hřmící obloze.
"Eroico! Accelerando et forte! Forte! Presto furore! Fortissime! Pozor, připravte se! Teď! Prego! A-PO-CA-LY-P-SA!"
V heroickém gestu mávl oběma pažemi v přípravě na strhující závěr a s napětím čekal na výsledek. Místo ohlušujícího konečného opusu se však bouře rozpadla v kakofonickém zakvílení, tma zničehonic ztratila svou hloubku a před překvapeným Baltazarem se zhmotnilo cosi dlouhého na nízkých nožičkách.
"Haf???"
NAHÉ ŽENY, BÍLÉ PALMY
V polovině roku 2023 mě Petr Krejzek přizval do projektu "Uvař raka". Šlo o to, že formou sci-fi cvičení, jak to nazvali, zkusí experiment, kdy osloví vybrané autory a pozor - přidělí jim název povídky. Autor poté napíše krátkou, maximálně 4 normostrany dlouhou sci-fi povídku. Souhlasila jsem s podmínkami a vzápětí mi v mailu přistál vybraný název povídky - Nahé ženy, bílé palmy. Hrklo ve mě. Co na tohle, proboha, napíšu? Přiznám se, že nějakou chvíli mi to trvalo. Měla jsem už ale kdysi jeden nápad, který by se možná dal skloubit, přemýšlela jsem. A pak jsem si sedla a vzešla z toho povídka, kterou mi autoři projektu přijali do budoucí antologie. Zatím ještě nevyšla, ale věřím, že v příštích několika měsících vyjde.
O co v ní jde? Zatímco Annete Chaird čeká - no, čeká... - na manžela na Zemi, její muž Hugo bojuje své bitvy na Měsíci. Ten už byl dávno lidmi určen k tomu, aby si tam vyřizovali své mocenské choutky. Nebojí se o něj, je už generál, co by se mu tak asi mohlo v armádním štábu stát, že...
Ukázka z povídky Nahé ženy, bílé palmy
"Řekni mi něco víc o válkách na Měsíci," poprosil Daniel Annete. Ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by k nim měl tak blízko. Koneckonců, už skoro nikoho nezajímaly. Kdysi byla Luna objekt básníků, dnes je jen špinavé místo, kde se řeší jakési žabomyší spory. Každá třetiřadá showbyznysová hvězdička má víc pozornosti, než války na Měsíci.
Pokrčila rameny. "Hugo říkal, že je to jednoduché. A ekologické. Pokud se dvě země neshodnou a chtějí si to vyřídit vojensky, přesunou armády na Měsíc. Let trvá pár hodin, nic složitého. Základny tam jsou vybudované, jednu jim přidělí. Vytýčí jim prostor, každý dostane polovinu. Bojují najatí vojáci, dohodnou se na době, po jakou budou válčit. Kdo pak ve chvíli vypršení termínu má větší procento obsazeného území, je vítěz a bere vše."
"Co když s tím poražený nesouhlasí?" napíchl Daniel sousto na vidličku.
"Musí, jsou na to úmluvy. Nelze nesouhlasit."
HOLUBICE
Vzhledem k tomu, že můj první počin v projektu Uvař raka byl shledán dost kvalitním na to aby vyšel ve sbírce, byla jsem oslovena s tím, zda nenapíšu ještě jednu či raději dvě povídky. Dále mi bylo řečeno, že v projektu zbývá dost neobsazených názvů povídek a že si tentokrát mohu vybrat sama. Slíbila jsem už jen jednu povídku (na dvě jsem v hektickém létě opravdu nenašla čas) a jala se prozkoumávat seznam názvů k použití. Padl mi do oka krátký, leč výstižný název Holubice. Vše bylo jasné. Ověřila jsem si,že holubice opravdu symbolizuje lásku, mír a harmonii, A také je to symbol lásky. Navíc je holubice křesťanským symbolem Ducha svatého... Přemítala jsem nad všemi těmi významy a příběh se začal rýsovat.
V hluboké budoucnosti brání lidstvo svou poslední výspu proti armádě strojů. Je uvězněno v poslední pevnosti a těžko už někdo věří, že se jejich osud obrátí k lepšímu. Pak ale přece jen svitne naděje...
. Mladík pokrčil ramena a zadíval se na holubici, usazenou za úzkým okénkem, podobným starověké střílně. Dotkl se skla, jako by chtěl ptáka pohladit. Korálkové oko se na něj upřelo, ptačí volátko se rozechvělo.
"Vrká, Jeffe!" otočil se Buzz. "Rád bych se jí dotkl! Nikdy jsem nedržel v ruce žádné zvíře. Viděl jsem je jen ve filmech." Podíval se zpátky, ale pták už byl pryč. Široko daleko se rozprostírala šedá masa domů. Prázdných, opuštěných. "Máma říkala, že babička vždycky vyprávěla, jak za dob jejího mládí žila ještě spousta zvířat. Jenže teď už je všude kolem jen pustina. A z lidí přežili jen ti, co se stihli stáhnout sem do pevnosti."
"Mí předci se nikam stahovat nemuseli," řekl Jeffrey hrdě. "Byli mezi Zakládajícími. Nevěřili autonomním počítačům. Ostatní se Zakládajícím smáli, když budovali pevnost, kam nesměla žádná elektrotechnika. A kolik jich pak s prosíkem bušilo na dveře!"
Buzz přikývl. "Naši taky. Babička s mou mámou. Děda už to nestihl… Zůstal tam," kývl směrem k oknu.
"Jako všichni ostatní."
"Stroje venku vyhubily veškerý život," řekl hořce mladík. "Říkali to ve škole. A je to pravda. Kam dohlédneš, šeď."
"Jenže," zamyslel se Jeffrey "někde něco zbýt muselo. Odkud by sem ta holubice létala? Někde tam," mávl rukou, "je možná další podobná pevnost. Nebo ostrov. Nebo světadíl, kde jsou další lidi. Je znát, že je na lidi zvyklá." Přešel k okénku a také ťuknul do skla. Holubice naklonila hlavičku na druhou stranu a přesunula pohled na něj.